fotogalerie video kniha návštěv odkazy

Psal se rok 1964 a z rádia se do všech stran a velmi často rozléhala Písnička pro Zuzanu: „ZuzanóóóÓÓ…. chci ti jenom jednu větu, jenom jednu prostou větu vyjevit ..“ To se vemlouval Waldemar Matuška do přízně Zuzany a svých ctitelek rozmanitého věku. I mě - desetiletou školačku - ten hit potrefil a následky na sebe nedaly dlouho čekat. Když se babiččině černé kočce Micce narodila koťátka, začala jsem žadonit o jednu malou kočičku, kterou si pojmenuji Zuzana a bude moje Zuzanka, Zůzička, ZuzanááÁÁ. Jenom moje!!! Ne jako všechny pracovní kočky mé babičky, které přes mou veškerou „péči“ (oblékání do čepiček, pudrování bříška, zabalování do povijanu a podobně) milovaly jen babičku, která je podle mého názoru „pouze“ ale zato pravidelně krmila. Nosily jí tucty myší, které pokaždé rovnaly na práh domu a byly za ně odměňovány chutnými škvarečky a to (opět podle mého) zcela nespravedlivě, protože lov byl jejich oblíbený sport, který by si stejně neodepřely, jen ho před paničkou prezentovaly jako záslužnou a těžkou práci na její počest a inkasovaly žold. Připadala jsem si mezi nimi jako outsider, kterého berou na milost, jen když si chtějí ohřát kožich pod mojí peřinou nebo když dostaly chuť na moje mléko – o oboje jsem se s nimi poctivě a tajně dělila. Na oplátku mě preventivně škrábly, abych je zase nestrkala do kočárku pro panenky. Kdo by se divil, že jsem si chtěla vychovat svoji kočku k obrazu svých představ o přátelství a vzájemné lásce.

Po celodenním přemlouvání, prošení a slibování, jak se budu starat, byla kočička odsouhlasena i se svým moderním jménem.

Ale jak to tak bývá, za několik dní se objevil problém. Na kočku Micku padla silná poporodní říje. Od malého kotěte, které právě otevřelo oči, utekla za kocoury a nevracela se. Byla jsem podrobena zdrcující kritice, co jsem si to vymyslela a na co mi zase skočily (babička a maminka). Babička položila řečnickou (nebo řeznickou ?) otázku: co teď s kotětem, které neumí jíst z misky a jak se „to“ vyřeší ..? Zarputile jsem prohlásila, že se postarám sama, protože Zůzička je moje a odešla jsem hledat mezi svými hračkami tu malou lahvičku s dudlíkem, kterou jsem si nedávno koupila na pouti. V plen padlo v té době nedostatkové sušené mléko a protože byl zrovna začátek prázdnin a já byla v krmení vytrvalá a pečovala jsem, jak jsem slíbila, kotě dostalo šanci žít. Konečně jsem si užila péče o koťátko. A dospělí mě v tom nechali samotnou, stejně jako kočka matka. Ta se objevila za čtyři dny. Zuzanku několikrát olízla, zdálo se, jako by mou péči zkontrolovala a schválila a zmizela znovu.

Další ránu do mých plánů zasadit táta. Přijel odkudsi a když jsem se chlubila se svou Zuzankou, obhlédl ji a se smíchem mi sdělil, že Zuzanka je kocour. Ostatní se mi hned začali poťouchle pošklebovat, co si teď počnu s tím vykřičeným jménem. Ani pak jsem se nevzdala. Když kocour – tak … no tak - Zuzák, rozhodla jsem se v mžiku.

Celé prázdniny byly naše. Kocourek pilně cucal z dudlíku, až mu zesílily tlapky, sám si lahvičku držel. Nehnul se ode mě na krok. Většinu času trávil v mé náruči, mezi mými panenkami, v mé posteli….. Často jsme dostali oba vyhubováno, ale moje přání se stalo skutkem. Byla jsem jeho vztahovou osobou se všemi radostmi, které to přináší a také se všemi povinnostmi a Zuzák svůj názor na lásku nezměnil ani poté, co dospěl. Ani nevíte, jak jsem byla hrdá, když mi k nohám složil svou první ulovenou myš. Dokonce se někdy nechal vozit i v tom kočárku pro panenky. V životě nezapomenu, jak jsme vyděsili zvědavou sousedku, která se zájmem nakukovala, jakou vozím panenku a když na ni z peřinek vykoukla chlupatá, ušatá, vousatá kocouří hlava.

Všechno, co vyprávím, je pravda. Důkazy v podobě zažloutlých fotech z té doby jsou zde. Škoda, že se jich nedochovalo víc.

Webdesign: Magda Vlachova